Odkud jdeme

Z daleka. Hop, časostroj, ať vás vyklopí do roku 2003. A kdyby měl jó náladu, tak do konce června. Měl? Tak berte kukuřici a čtěte si dál.
Červen 03, školou osmák a je to rok po roce, kdy se v kebuli ubytoval nápad, něco jako: „Hmmm, zkusim napsat scénář a pak podle toho natočit film!“ Měl jsem moc rád filmy, moc rád „Evil Dead“, začal jsem si čalíkovat a psát. A pak tohle. Na slovo „film“ berte z auta rezervu, říkat mu film, tak taháme heverem, jak je to za pačes přitažený. Kamera byla půjčená, nic jsem předtim netočil, ani jedno REC na video domácí, oslavy, rodinný, nic. Šlo o věc barevnou, „Hrátky s Pubertou“, dlouhou, moc. U filmů se na začátku vykutálí titulek „ta a ta společnost uvádí film toho a toho“. V posedlosti, ať je to jako fakt film, kreativno při vymýšlení letělo hodně daleko, zastavilo se u příjmení. Pak jsem vylezl na nejbližší kopec a zařval tam něco jako, že „Od týhle doby dám název Black Company před každý video, co udělám!“ A následující 3 roky žádný video nevzniklo.
Nehulákejte na kopcích blbosti.

To „dlouhé, barevné“ mělo mít pokračování, ale stal se z toho trosečník a já začal smolit věc pořád barevnou, ale ještě delší. Tady ještě silnější uvozovky, „naivitou vlastní, vnímaný jako celovečerní kus“. A v roli „spamu“ jsem pak synopsi tý věci rozeslal všude tady na produkce, kde jsem našel kontakt. Nemám statistiku, kolik lidí mi chtělo napsat, abych už nepsal, ale ještě předtím jim to vypálilo oči, takže nepřišlo mailem nic, ale z těch odpovědí – pomohlo, co mi tehdy napsal třeba Jan Svěrák nebo Petr Tomek z Underfilmu. Udělej „něco promakanýho a krátkýho“. „Však taky logicky přeci!“, přitakáváte teď u monitoru a já „takám“ s vámi. V tomhle jsem byl blbeček, co obchází produkce s prezentací, že udělal film, ty „Hrátky“. Když jsem zmínil Underfilm, tehdy od nich přišel rozbor na dvě stránky tý prvotiny. Co odstavec, to sedí, ale mozečkem tehdy, říkal jsem si, no do prdele, já dělal video, co jsem chtěl promítat na festivalu, ono se jim to nelíbí a nepromítnou? Proč mi píšou, že by mě tam divaci strhali, byla by to jáma lvová? Jakto? Jakto, že jsou tací, co se jim to i nelíbí? Dneska, když si to pustim, tak je to pro mě jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděl. Ne, že mozek buňky sežralo ego, to nemá co žrát, ale vybaví se mi, jak byly problémy s tou a tou pasáží, jak jsem myslel, že tohle bude takhle a ono to bylo celý jinak … ve výsledku, řehtám se jako idiot a kdybych na to koukal třeba, tyknu, s tebou, asi by ses nesmál/a. No a nejdřív podobně „ublíženě“, vnímal jsem i to, co jsem smolil a posílal produkcím. To odmítnutí.

Ještě vás nezastavil revizor? Dobře, skok, druhákem na gymplu spolužák povídá, že by chtěl založit divadlo, že si všiml, jak něco škrábu, tak jestli nezkusim naškrábat první hru a budeme spolu režírovat. Tak škrábu, říkáme si „Na Špagátku“, byl jsem už tehdy optimista od kosti, sestavíme soubor a kousek první je „Ach ta škola“. Pořád jsem nepochopil „něco promakaného a krátkého“, soustavně se dělá ke hře dokument. Má minut devadesát a je v něm vata, necukrová. U „Hrátek“ – nebyl čas dělat opakovačky. Tady u dokumentu, půjčovala se kamera od školního zpravodajství a nebyl prostor to zas nikde kontrolovat. A smolař jsem i v záznamu hry. Sice se sehnaly tři kamery, ale bylo v tom dál moje hurvínkovství, že se točilo bez instrukcí, neuhlídal jsem si ani zvuk a pak zíral, jak zvuk neni. Tedy je, ale lidi v první řadě nám kopou do mikráků, v celý stopě něco vrčí, divadlo v rekonstrukci a kus lidí, co v tom hráli – už na vejškách pryč.

V tý hře jsem nechtěl pauzy mezi dějstvími, než se scéna přestaví, takže tam byla i postava uvaděče, co měla svůj vlastní „příběh“. A právě tenhle uvádějící, Antonín Janák, z protější gympl třídy, mi povídá, že by měl vizi. Že slyšel, jak píšu, jak chci natáčet videa, on hrát, tak jestli nezkusíme nějaký skeče. Zkusíme, uvidíme, to víš že jo! A i když jsem tohle neřval na kopci, nezkusilo se nic.

O pár měsíců lehnu se zápalem plic, v televizi u nás prvně běží „Ztraceni“, na papíře nemám nic, ale chci točit! Krátkou parodii. Za kameru hážu Jirku Kalu, co za kamerou úspěšně přežil celej divadelní dokument, na TV Óčko tou dobou nově uvařili nějaký „Ukaž se!“ – hitparádu videí a tak se zkoušíme „ztratit“ tam. V komorní euforii, že nás tam dali, točíme další skeč, škrábu druhou věc pro „Špagátek“, nějak se rozjede první verze takhle webu a … zatim pořád nechápu, když to pak všude různě cpu, proč mi na to všechno někdo i jako píše, že je to špatný, že se mu to nelíbí.

Na úvod dost? Je pro mě divný sepisovat nějaký BIO, perverze psát o sobě ve třetí osobě mě netáhne a víc blíž k videím jednotlivě máte v „Kecech“. Jen, když zpětně vidim, kde a kdy jsem byl při nějakym tom patlání blbeček, spíš to zmínim, pokud to už zájmem okem sledujete, než abych z toho dělal jak „víš co, já se snažil, dělal jsem všechno dobře a … vosud byl ke mně zády“. Jestli je něco stejný jako v začátku, tak pravidlo – udělám to, jak nejlíp umim (nehledě na to, že jsem třeba v tu dobu neuměl takřka vůbec nic), nic mezi tim. Buď nejlíp, nebo vůbec.
A už z toho časostroje vylezte, nebo si někdo ještě pomyslí, že ho mám na půjčení.