Ztrácíme se

Říjen – ležim. Dlouho ležim, bydlí se mnou zápal plic. V těle nájem neplatí, ale stavil se na dlouho. Nepláču, po sadě oblíbených předmětů (čau, matiko) se mi nestejská, to ne (závorka mě peskuje, že tam mělo být „nestýská“, ale já tak chtěl pozdravit kamarádku Stejskalovou, ahoj).  Štvalo mě snad jen, že jsem chtěl točit na podzim krátkej film, všecko připravený, zápalu jsem si nevšímal. Měla tam být mj. scéna v noci, pár záběrů ve vodě a … nic, mizim do pelechu. Po čase dorazila ta fáze marodění, kdy nejste ani v obličeji jako dobře zralá zombie a tak krom ležení, zobání antibiotik, něco čtete, na něco koukáte. Tou dobou zrovna u nás, neděli co neděli, startovaly „Ztraceni. A někdy u třetího dílu jsem dostal nápad na náš pilot, na náš první skeč. Že chceme něco točit, to jsme s Tondou věděli už od vystoupení „Ach ta školy“. Točit chceme, ale absolutně netušíme co.
Listopad –  zpátky do školy a chtěl jsem hlavně točit, opakovaná to věta. Jasně, první, co člověka uzemní, když si takhle po delším čase udělá výlet do školy, to jsou ty sešity, hromada dopisování. Ještě štěstí, že existují kopírky a hlavně lidi, co mají poznámky napsané čitelně. Tak moc skvěle čitelně, že se to dá okopírovat a normálně přečíst (díky moc, Lucko). Každopádně, i přes tohle všechno dodělávání a oznámení, kolika testům bylo tak moc líto, že jsem chyběl a proto si je napíšu dodatečně, jsem hlavně chtěl točit. Tu věc „ztracenou“ a krátkou. V pondělí jsem přišel a ve středu po škole jsme už točili. Scénář nebyl na papíře, jen v hlavě. Já a Tonda před kamerou, Cash za kamerou. Jenže nám Cash před začátkem točení „zmizel“. Moc nás to ale netrápilo, protože jsme si věřili, že to s pomocí stativu půjde v klidu.
Pat a Mat v životní velikosti. Dvojka, co za boha není schopná rozložit vypůjčený stativ do větší výšky, než je. Navíc nemáme „kostku“ a na kameru povel „Zůstaň!“ moc nefunguje, protože na něj není vycvičená. Tedy jen do tý doby, než ji Tonda ke stativu „přiváže“ popruhem na krk. Výsledek je křivý a nízký. Nízký? No ano, jak jsem říkal, že je ten stativ stále v jedný poloze, tak je to poloha proklatě nízko, blízko k zemi. Všechno, co se natočilo ze stativu, je tak totálně z podhledu, naklopeno lehce doleva. Umění! A navíc se kus záběrů smazal. To je tak, když si odběhnete odběhnout, Tonda potká na chodbě pár lidí a ukazuje, co točíme. Přetočit pásku zpět, to už ale zapomene. Z těch přeživších záběrů, co máme, je tak většina „nalevo dolů“, takže pátek odpoledne, přetáčíme. Tentokrát tu jsme se stativem už ne dva, ale tři. Jirka Kala, vážení! Teď jsem to řekl jako „Hej lidi, tenhle známej člověk nám to dneska bude točit, boží! Udělejte udivené a překvapené WOW!“ Jenže vy ho neznáte, takže těžko u monitoru uděláte dlouhé překvapené WOW! Prostě jsem nevzal náhodně člověka z davu, ale měl jsem v tomhle případě jistotu, že to bude bez větších komplikací. Jirka už byl u jedný z kamer k „Ach ta škole“, takže byl … zvyklej.
Dobrý, konečně točíme v přijatelnym tempu a … netrápí nás „složitý mechanismus“ stativu, protože Kala přišel, stativ rozložil a divil se, co je jako za problém. Něco k točení? Např. pasáž s blikajícími světly, to ani nebylo v hlavě. Tonda jen párkrát zacvakal a já povídám, ať to zopakuje, to tam taky dáme. Pro ochránce žárovek, během těchto záběrů nebyla zabita/zraněna ani jedna z účinkujících. Přes víkend jsem to sestřihal a poslal do „Ukaž se!“ – to byla dřív taková video hitparáda na Óčku. Následující sobota, další díl „Ukaž se!“ a náš klip v hitparádě … nebyl. Měl 128 sekund, což bylo o 8 proti pravidlům a tak jsem ho zkrátil o úvodní titulek „Black Company“. Ale žádný strach, my vám tu servírujeme o osm sekund delší „režisérskou verzi“.

 



kecy
Ztrácíme se
kecy
Cirkus Chaos