Cirkus Chaos

Představte si … moment, máte po ruce popcorn? Sýrový? Výborný, ten může být. Představte si, že je květen 2002. Jsem menší, mladší – bla bla bla – jdu si zrovna na benzínku pro zmrzlinu. Při placení, stihnu oskenovat pult u kasy (a teď ne stojánek s pornem, ale poličku časopisů). Na obálce „Star Wars“, titulek říkal „Premiere“. A následující léto, klišé jak klíště, propadl jsem filmu ještě víc. Až mě napadlo, zkusit něco napsat a pak i natočit.

Kapitola teprve, brzdo, první – „Chci natočit film!“
Září –  víkend, kecáme s Novákem (kamarádem). Někdo si to pojmenuje jako „zevlování“, někdo zas jako „uvažování, která holka v okolí má ty největší kozy a …“ …… cooo? Výraz, že nevhodně, fuj, prskli jste si? Básní snad někdo v tomhle věku o dívčích „ňadrech“? Mezi touhle „důležitou debatou“, nějak ze mě vypadlo, že chci natočit film. To je taky klišé klíště! Měl jsem tenhle text nechat očkovat. Dva puberťáci civěj doblba na lavici u krámu, k tomu vedou horlivou diskusi a jeden řekne: „A chci natočit film!“ Od asi dvojek nebo trojek, skok k tomuhle. Dohromady jsme vymysleli název – „Hrátky s Pubertou“. Cestou domů pak plnej nadšení, imitoval jsem běh a těšil se, jak začnu psát. Teenagerská komedie, docela velký/vykulený oči. Berte to tak, že to vznikalo na bázi : „A bude tam i tahle scéna … no, jako to bylo v těch „Prcičkách“, ty vole!“ No, tak třeba, vole. Ve škole to někdo bere jako fajn věc, někdo zas jako blbost určenou k mýmu zviditelnění. Ruku (anebo rovnou dvě) na srdce, ňadra – já to fakt ale natočit chtěl. A dodatkem, ruku ještě na uši (pokud jste mladší) – byl jsem fakt kurevsky naivní. Neměl jsem kameru, scénář, ale hlavně, že jsem chtěl za 2 tejdny pořádat konkurs. Podobný to bylo i se samotným začátkem natáčení. Jediný, co jsem měl v ruce, to bylo pět stránek, víc nic. Ale i přesto jsem nahlas věštil, že „natáčení“ začne v polovině října.

Polovina Listopadu –  Ticho a nic.

Kapitola druhá – „Už nechci!“
Zhruba 4x – 5x to vypadalo, že jsem sehnal člověka s kamerou. 4x – 5x to padlo. Najdete sem tam spolužáky a známý, co kameru mají, to bezpochyby. Tedy, poupraveně – najdete lidi, jejichž rodiče mají doma kameru. Ale logicky, půjčit ji nechtějí. V hlavě jsem udělal „filmu“ důstojný pohřeb a všechno to skončilo u těch pěti stránek. A pokud se náhodou ještě někdo ptal, říkal jsem pořád dokola, že na tom dělám a jsem zhruba v půlce. Do Vánoc to bude dopsaný! Kecy.

Kapitola 03. – Telenovela je to, scénář bude!
Březen 2003 – Uklízel jsem pokoj nebo jsem něco hledal? To není podstatný. Důležitý je, že jsem při tom našel těch pět stránek. Tak dřepnu, pročítám si a … nejspíš jsem se zděsil. Nejspíš se tam někde vzadu v hlavě ozvalo: „Aha, tahle sračka – to si určitě psal ty, že jo? Na tebe to sedí, dá se to poznat!“ A tak jsem psal nově. Psal jsem i Mig 21, jestli můžu použít jejich hudbu (souhlas s tím, že jim to pak mám poslat), našel se člověk s kamerou. Hurá! O dva týdny později už je bez kamery. Nehurá! Na školní nástěnku lepim inzerát. Něco jako „Ahoj, sháním člověka, co by mi natáčel můj první biják a měl k dispozici svou vlastní kameru …“

Dva týdny „ticha“ a když už se to chystám sundat, přijde jeden učitel, že jako švagr digitálku má a je možný, aby si jí od něj půjčil a „film“točil. Cirkus tedy bude! Snad. U lidí se mění trochu situace. Už to není „Se chce zviditelnit, protože v reálu, věřte mi – nikdy nic nenatočí!“, ale spíš „Můžu si v tom zahrát taky?“ To neúmyslně tvoří zástup dalších nasraných, protože „Těch ústředních kluků a holek prostě nemůže bejt osm a osm!“ Ke startu už chybělo jen vytisknout scénáře. Psal jsem ručně do bloku (psace), neměl jsem počítač. Bylo mi jasný, že když se to okopíruje, tak lidi, co moje kostrbatý písmo přečtou, měli by dostat nějaký vyznamenání (až vylezou z nemocnice po hospitalizaci). Takže jsem to narychlo pro okopírování přepsal celý hůlkově.

Kapitola 04. – Cirkus!
26. června 2003 – první klapka.  Když bývalo počasím hezky, běžně jsme ráno čekali pár minut před školou, až pak nás pustili do šaten. Jenže 26.6.? Neučí se. Buď můžete jít na počítače, nebo si v hudebce pustit nějakej film … třeba. Anebo patříte do třetí skupiny a točíte s tim jantarem. Když ale ráno prvně zazvonilo a lidi už mohli jít dovnitř, většina zůstala, aby viděla tu „slávu“. Docela zvláštní to celý bylo. Vysvětlujete, připravujete, pak zas máte pro sebe trému, že vůbec prvně zařvete to slovo „Akce!“, aby jste si pošimrali ego, že fakt jako něco točíte (přesně jako jste to dosud viděli jen ve „filmech o filmu“). Chystal se zrovna první záběr, který můžete vidět v ukázkách – kluk se rozhlídne, vyndá zapalovač a udělá takovou tu parádičku s plamenem. Je to jen bonus na začátek, kdy on vyfoukne plamen a v tu chvíli se rozjede písnička, úvodní titulky atd.

Kluk přijde na značku, vyndá zapalovač a … on sice foukne, to jo, ale jak už je kolem tý půl osmý dobře vidět, na kameře při kontrole nevidíme nic (ne plamen, jen obrys).
Lidé odcházejí. A když se zrovna hrabete v báglu a hledáte poznámky, Vaše uši za sebou slyší předpovědi.
„Já jsem přeci řikal/a, že to nikdy nenatočí!“
V tu chvíli, to je jasný – smrk, smrk, nemáte kapesník, mrk? Potřebuju fouknout na ego, pomoc, kazí se to, proč takhle hned? Ale zpětně … když se na to dívám takhle zpětně, nejednou jim tahle předpověď skoro vyšla. Plán se tedy za pochodu mění, jde se točit „něco jinýho“. POČKAT, plán? Dva – tři dny před startem se mě táta ptal: „A máš všechno připravený? Neměl by sis to nějak víc připravit, rozepsat?“ Ale prosimtě, to zvládnu. MOMENT, proč se teď hrabu v báglu a vypadá to, že nevim, co dělat?

No … protože nevim, co dělat. V poznámkách jsem pitomě jasně počítal s tím, že začínáme tímhle úvodem a pak navážeme scénou první, hezky chronologicky. Hezky naivně. Taky mi pěknou chvíli trvalo, než jsem se rozhodl a přišel na to, co budeme točit místo toho zapalovače. Sesypalo se mi to pod rukama. Zpětně je to pro mě vážně vtipný, já si vůbec nepřipouštěl, že by se něco mohlo posrat. Něco jako vybočit z původního plánu, co jsem si doma v pohodlí psacího stolku napsal. Pokud jste na FB okouněli kolem galerie „Hrátek“, možná jste si všimli čehosi jako storyboardu. Čáral se až po natáčení. Divný, na kazajku? To je to neustálý opakování myšlenky, že „to všechno bude jako normální film“. Vyústilo to až k bonusovýmu disku, kde jsem vymýšlel, čím ho asi tak zaplnit. Listoval jsem proto „Premiérou“ a zíral, co mají běžné filmy v bonusech. Podle toho pak „vznikaly“ ty bonusy vlastní. Takhle jsem i zjistil, co je zhruba ten storyboard vůbec zač. Nic takovýho samozřejmě u „Hrátek“ nebylo a tak jsem si vybral pár scén a k nim storyboardy nakreslil dodatečně.
Ale tak, hlavně musej bejt bonusy, že jo.

Jak jsem před několika řádky říkal, že lidi můžou, pokud nejsou součástí „natáčení“, jít třeba koukat na film, tak tím právě o dva dny později narážíme. Konkrétně na mou metodu „Nedělám jako, že se jen tak blbne s kamerou, ale dělám jako kdybych něco doopravdy točil!“ Byly za námi teprve dva dny a sháněl jsem se po Novákovi kvůli záběrům ve třídě, a … kde je doprdele vůbec Novák? Kouká v hudebce na film, co do školy sám přinesl. Když ho pak o chvíli později vytáhnu ven, povídá mi cestou do třídy něco jako: „Ty vole, já nemyslel, že to budeš brát takhle vážně … jako nějakej film. Mě to takhle nebaví!“ Jenže, já nikdy netvrdil (i když jsem byl, jak už víte, naivní idiot), že to bude jen tak, blbnutí volný.

Kapitola 05. – Jeden letí ze šapitó ven!
Sestava vydržela celá. Mělo se původně točit až do rozdání víza. My to ale „típli“ už dva dny před. Když jsem totiž chtěl zrovna něco vysvětlit k záběru, tak jsem omylem zakopl o mikrofon, čímž se mi povedlo vytrhnout jeho koncovku z kamery. A jelikož jsme těch dosavadních pár dní celou dobu natáčeli s mikrákem na násadě od koštěte, obavy o horší zvuk zvítězily a tak se to radši stoplo. Určitě jsem si nemyslel, že se celej „film“ natočí za ty tři – čtyři dny do konce školního roku. Už předem se do toho šlo s tím, že se podstatná část udělá o prázdninách (v červenci). A mikrák? Poznámky o „střevu, co neumí chodit“ jsou na místě, ale paradoxně bylo ve finále jen dobře, že jsem ho takhle popravil (dojdem k tomu).

Kapitola 06. – Cirkus chaos
V den vysvědčení rozdávám každýmu lístky s daty, kdy se má, kdo v červenci dostavit.
Střih – je první prázdninový týden a na místě jsme ráno tři. Já, „tělocvikář Viktor Mech“ (Radim Jech) a maskérka. Vlastně čtyři, ještě s učitelem. Bydlel kousek od školy a já pro něj chodil až ve chvíli, kdy jsme byli na místě všichni. Moment, sci-fi. „Na místě všichni“, řekni si to pisálku ještě jednou! Teď mi tu možná někdo napovídá, abych ty, co to ignorovali, prostě ignoroval taky, nic proti ničemu. Navíc, nemůžu je nutit a držet, páč finanční odměnu tady z toho nikdo neměl. Dobře, ale ignorace byla mimo. Měli jsme totiž několik dost podstatných věcí s těmi lidmi už natočeno a tou dobou už to přetočit s někým jiným nešlo.

Pamatujete na tátu? „A neměl by sis to náhodou nějak víc připravit, počítat s náhradními plány?“
Měl, rozhodně. V tomhle směru, byla to výborná škola od základu, jak se může kdeco rozpadnout, překroutit a změnit. To víte, že to v tu chvíli přímo nasere. Jednou se do toho jde, tak se to snad taky i dotáhne. Možnost B v podobě „Kašlu na to!“ tu ze začátku byla, ale takhle, už za jízdy skákat? Ty lidi, co nepřijížděli, ty jsme pak naháněli telefonem (pro sichr i z jiných telefonů, co oni neznali, aby to vůbec zvedli a netípali). Skoro vždy se je nakonec dotáhnout povedlo.

Díky těmhle blbostem nám ale neustále utíkal čas. Sejdeme se ráno, zhruba v sedm, ve skromnym počtu, a než se dostaví zbytek, je cca deset pryč. A ten čas, ten byl hodně proti nám. Jednak jsem věděl, že někteří jedou v půlce (nebo na konci měsíce) na dovolenou a tábory, a taky – důležitá věc – na dovolenou koncem měsíce jede i učitelův švagr a bere si sebou kameru. K mání bude až začátkem října. Takže v hlavě běží takovej ten spínač, co se ukazuje vždycky v prostřizích „24 hodin“ a snažim se … zachovat si paniku. Plus do hlavy ještě bonus – když to učitelovi časově nevycházelo, protože tehdy zrovna stavěli dům, bylo třeba za kameru shánět rychle lidi další. Nejdřív učitelova žena, potom máma naší maskérky (od který jsme měli půjčenej stativ), anebo ředitel školy.

Drobná zastávka, když jsme u tý kamery – ohledně opakovaček, pozoroval jsem, tipoval. Právě kvůli tomu šibeničnímu času vlastně neexistovalo něco jako „Stop a teď se na ten záběr podívám na kameře, jestli je ok, ok?“ Takřka vůbec, spíš to byl hlavně odhad, což zpětně taky bylo k dobru. Mínus spočíval naopak v tom, že díky „času“ se skoro vůbec nedělaly ani opakovačky. Momentka pak, při střihu, to trefně vystihuje:

„Tam, co je to? To někdo zrovna řeže pilou, ne?“
„Jo, bohužel.“
„Tak tam dej jinej záběr!“
„Já žádnej jinej, ale nemám!“

Přes všechny možný karamboly se podstatná část „filmu“ v červenci skutečně natočila. Zbývá ještě několik dotáček, jen drobností – ty přijdou na řadu po návratu kamery. Něco se pak krátce smolí ještě v prosinci a hlavně – při psaní jsem si to nijak neuvědomoval (možná jsem tomu, že se to rozjede, nevěřil ani já sám), veliký otazník, na čem to budu vůbec dávat dohromady. To je kapitola sama pro sebe. Když si vzpomenu, jak nám v jednom krámu doporučili krokovací video … jako, že bych si to na televizi vždycky „pauznul“, „střihnul“, a jel dál …

Kapitola 07. -Prý se tomu říká střih, ale tohle nevypadá jako střih
Do naší rodiny přišel počítač. A po řádce klišé si dejme jakoby moudro. Vždycky je nejjednodušší, odpískat to a vzdát. Pro to člověk nemusí udělat vůbec nic, stačí jen říct: „Vzdávám to!“

Únor 2004 – pískám. Střih, co je to vůbec střih?

Kapitola 08. – Mikrákova pointa
Duben 2004 – sotva je po přijímačkách na střední, mám něco jako … hrubej sestřih? V jistých částech z tý 3,5 hodiny, co byl natočený materiál, je hodně špatnej zvuk. Dokonce i vim, co je to přesně za záběry a scény. Jsou to přesně ty scény, co se točily s mikrofonem. Ve finále tak zvukově byla většina prázdninovýho materiálu lepší, než to, co se natočilo předtím. Kdyby se to odehrálo s mikrákem celý, bylo by to daleko horší, než aktuálně. Takže výjimečně, pochvala zpětná za to, že jsem kopyto.

Kapitola 09. – „My to prostě chceme vidět!“
V sebelegraci, protože uvidíte sami, jak jsem si na řadu těch nahrávek na smeč nahrál sám, od zářijových dotáček „vznikla“ soutěž. Něco jako „I ty si můžeš rejpnout do Černýho Petra!“, najednou kdeco okolo „filmu“ kdekoho zajímalo (hlavně ty, co to předtim vůbec nezajímalo). Přihodíme jedno polínko do ohně v podobě psaní pokračování „Hrátek“. Začal jsem to patlat při začátku střihu, v tom únoru. SMEČ! Tedy takhle, smeč by to nebyl, kdybych se s tím nikomu nepochlubil. To přímo nahrává na rozebírání a narážky o tom, že pisálek píše dvojku něčeho, co nikdo neviděl. Ale i před zmínkou dvojky, vedly se dokola nekonečný řeči o tom, že ten „film“ prostě nikdy, vážně nikdy nebude. Ať už po škole, nebo při hodinách.

 „Začínám střihat“, odpověděl jsem jednomu, co se ptal. Když za mnou ale ten člověk přišel o den později a ptal se znovu, jestli už to mám jako hotový, bylo vysvětlování zbytečný.
Jednou takhle v bus čekárně po škole, je tam docela dost lidí a jedna holka se mě zeptá, jestli bych jí neukázal něco z tý dvojky (pořád jsem u sebe nosil ten blok a čáral). Než jsem stačil zareagovat, tak se z hloučku ozvalo: „Prosimtě, co bys tam chtěla vidět, dyť si to viděla už v jinejch filmech!“ Přičemž se na to hned navázalo, kdyby náhodou někdo ještě nevěděl, že to přeci stejně nikdy nebude.

Mít u sebe při hodině IVT někdy v dubnu CD a tam pár fotek z „filmu“? SMEČ! Hned kdesi zaznělo, jak „s tim tady otravuje a přitom to stejně nikdy nebude.“ Přišlo mi asi, že je opět docela zima a tak jsem zatopil a přihodil další polínko. Opět v podobě svý naivity. Víte, jak jsem tu před několika odstavci říkal, že jsem k tomu všemu přistupoval jako kdyby to byl normální film? Tak jeden čas jsem snad i věřil tomu, že to procpu do nějakýho sálu. Vidět to zkrátka na plátně. Vystupoval jsem a snažil se ty maily psát jako chlap, aby nebylo vidět, že to píše dítě a nechal jsem si vypočítat např. i přepis (z digitálu na filmový kotouč). Poslali mi excel tabulku – kalkulaci, komunikovali fakt jako dospělý s dospělým. Cena byla o velikosti padající čelisti, takže jsem se ozýval ještě několika firmám s dotazem o … sponzorování. Samozřejmě, jak říkám, snažil jsem se vystupovat jako dospělej. Věděl jsem, že když napíšu, že jsem dítě, je mi 14 atd. – tím to celý automaticky utnu sám. Tuším, že když jsem posílal ručně psaný dopis do Falconu, tak to stejně poznali. Luští dodnes.

Kapitola 10. – Premiéra
16. června 2004 – začínaly všechny ty školní výlety ke konci roku, a tak … kdy jindy? Budou ty lidi jako já skenovat zblízka obrazovku, hledat tam ty špatně komprimovaný kostičky, protože to není úplně hotový? Ne.

O přestávce, opět: „Hele, kdy bude ten film?“
„Hele, dej mi pár minut, jo? Zhruba tak deset minut, až skončí tahle přestávka … pak si pustíme ten film!“

Překvapení! Měl jsem něco jako proslov, ale to bylo trapný, takže o tom snad ani hlásku. Prostě pár keců okolo a něco k tomu, že to ještě není úplně hotová verze (+ za pochodu řečí vybírat si slova, který budou pro ostatní srozumitelný i přes „můj původ ze země Raků“).  Dojmy? Bavil jsem se pozorováním toho, že se někdo i baví. Jasně, lidi koukali na svý známý a kamarády, proto je to bavilo. Pustit to před cizím publikem, tak je křísíme, ale stejně – v tu chvíli jsem o tomhle nepřemýšlel.

Kapitola 11. -„Normální film“ se vším všudy
V létě jsem si doupravil svoje. Změnil pár titulků … akorát, ještě předtím to chtěl jeden kluk vidět, jeho máma, točilo se mj. u nich. Ok, proč ne, vzal jsem tu verzi ze školy a přijel. A víte, co jsem zjistil? Lidi prostě nemaj rádi závěrečný titulky, protože sotva začaly, on vypnul REC. Teprve na konci promítání, všiml jsem si, že vypíná nahrávání, nahrál si to celý na VHSku.

Ne, žádný scény, žádný rozdupávání kazety. Požádal jsem ho akorát, aby to dál nešířil. Že potrvá ani ne dva tejdny a budu mít hotovou kopii, vyladěný titulky, prostě všechno, co jsem tam chtěl mít. A hlavně, bude to na DVD! A to DVDčko mu pak klidně přivezu, jen nechci, aby to takhle nehotový šířil dál.
Kdyby se nestal úplně pravej opak, asi bych vám to takhle nepsal. Zpětně jsem se dozvěděl, že to prakticky rozpůjčoval, kde se dalo. To mě nasral! Ten samej člověk, v době, kdy jsem sháněl kameru pro natáčení dvojky, už doma jednu kameru měl. To se taky ukázalo až zpětně, co se to odpískalo. Nic ve zlu, i když jsem byl naivní, rozhodně jsem si nemyslel, že když si někdo známej pořídí kameru, tak mi to automaticky musí říct, protože já přeci kameru shánim. To vůbec ne, ale jelikož jsme byli kamarádi, tak by bylo milejší slyšet: „No hele, když tu takhle kameru sháníš … já kameru sice doma mám, ale na tohle kašlu, nejde to!“

Jinak, vzpomínám si ještě na jednu blbinu, autoři neznámí …
„Von to celý udělal – ten film – jenom proto, že chtěl chodit s holkou, co mu tam hrála!“
Moje syslí tváře kejvou, že líbila, ale obětovat dva roky cirkusu kvůli tomu, že chci s někym chodit?
„Ahoj, právě jsem udělal ten film, takže … nechci bejt moc hrrr, víš, ale myslim si, že bys teď se mnou měla chodit!“

Kapitola 12. – Dobrblání
Září 2004 –  ručně kreslený obaly, balík i s bonusy, posláno Mig 21. Docela bych rád pokecal s tehdejším já, co jsem si od toho jako sliboval. Že na základě „Hrátek“ ode mě budou chtít natočit klip třeba? Nebo co? Těžko říct, každopádně jsem byl tenkrát dost nedočkavej (jsme pořád v době, kdy na tom „filmu“ nevidim nic moc špatnýho).

Často jsem psal, jestli už byl čas na to kouknout, až přišla v lednu SMSka, že se jim to líbilo a nechají si to na památku. Na jedný straně, musel jsem bejt děsně otravnej, na straně druhý … po letech, v rámci „Dependence“ s námi dělali do místního týdeníku rozhovor. Vlastně, on na ten rozhovor redaktor přišel s tím, že si pustil veškerá videa (i ty tři ukázky z „Hrátek“). O týden později, dělal rozhovor s Jiřím Macháčkem, protože tou dobou ve městě Migové hráli. A ten redaktor se ho neplánovaně zeptal na „Hrátky s Pubertou“. Macháček si nevzpomněl, nic mu to neříkalo. Jasně, tou dobou už to byly 4 roky zpátky, ale ve vás stejně hryže mini červ a chvilku si říkáte: „Tenkrát, viděli to vůbec?“

Ještě na skok do minulosti – uvědomte si, že teď to beru s nadsázkou, dělám si ze sebe prdel, ale ještě tenkrát jsem si myslel bůhvíco za bombu nemám. Takže jsem to chtěl poslat i na nějakej festival amatérských filmů. Přesněji, poslal jsem to do „UnderFilmu“ a opět ta samá situace. Byl jsem extra nedočkavej a tak v pravidelných intervalech píšu/ptám se, jestli už se na ten můj „film“ podívali. Pak mi přichází dvoustránkový názor – rozbor ze kterýho jsem byl … v prdeli. Nemůžou to promítat, ale pro můj prospěch! Jejich publikum by mě strhalo. V tom rozboru byla samozřejmě spousta velmi užitečných věcí, jen jsem je tehdy neviděl. Ke konci se tam psalo:

„I tak věřím, že se na autorské projekci setkáme, nad vaším dalším filmem. Vlastně ne, jsem o tom přímo přesvědčen. Držíme vám palce.“

Následovaly tři roky, kdy se nic nenatočilo. A pak? Když už ano, byl to většinou klip, nic delšího. Jestli totiž něco chcete mermomocí titulovat u „Black Company“ jako film, přesněji jako „krátký film“, tak je to nejspíš až „Dependence“. A právě s „Dependence“ jsem na tom „Underfilmu“ o několik let později skutečně byl, ještě s Tondou a Bárou. Tím už ale doopravdy končí plkání okolo „kultovního bijáku plném chyb, co má na čsfd hodnocení 100 %, akorát tam nemá profil“ (také vám přijde, že se tím slůvkem „kultovní“ nešetří a plýtvá, na kdeco se používá?) Že jsem jako navnadil? Říkáte někdo, že to bude blbina tak velká, že jí prostě musíte vidět? Na internetu film komplet není (když ho tam náhodou někdo teda nehodí, ale tentokrát prosim – v tý poslední verzi, jestli do toho můžu kecat). Pro to, aby jste večer nemohli v klidu spát, bohatě stačí ty tři „trailery“, co tu jsou + fotogalerie a tohle povídání. Celkově tedy, „Hrátky“ – etapa a zkušenosti k nezaplacení. Fakt, za ty všechny kotrmelce, jsem rád. Díky nim jsem se potloukl a díky nim jsem si natloukl (což neznamená, že jsem si od té doby nenatloukl, natloukám a potloukám se pořád).



kecy
Ztrácíme se
kecy
Cirkus Chaos